1. V tradiční (větněčlenské) syntaxi je přísudek větný člen tvořící s podmětem „základní skladebnou dvojici“; p. se typicky vyjadřuje slovesem ve tvaru určitém (Já spím, Ty spi) n. komplexem tvořeným určitým tvarem pomocného slovesa „být“ a ‑l‑ovým příčestím (Já jsem spal / bych spal) n. komplexem tvořeným určitým tvarem pomocného slovesa budu a infinitivem (Já budu spát); viz ↗auxiliáry, které jsou finitum tantum. Tyto p. se pokládají za ↗přísudky slovesné. Hodnocení komplexu tvořeného pomocným slovesem „být“ a ‑n‑/‑t‑ového příčestí (Já jsem obdivován všemi dívkami) záleží na analýze. O p. sponově-jmenném viz dále. V tomto rámci je přísudek synonymní s termínem predikát.

Definice p. jsou v č. jazykovědě různé, protože slovesný p. vyjadřuje na finitním slovese rysy {osoba, číslo, čas a modus} a na ‑l‑ovém participiu rysy {rod a číslo} a syntax popisuje různě strukturu, v níž je možné mechanismus přidělování těchto rysů vysvětlit. Přitom je evidentní, že rysy {osoba a číslo} a rysy {rod a číslo} jsou p. přidělovány na základě syntaktického vztahu shody s podmětem (já čtu/*čteš…, ty *čtu/čteš…, my *čtu/čteme…; Petr četl/*četla, Petra *četl/četla…; Kluci *četl/četli…), kdežto rysy {čas a modus} jsou p. přidělovány na syntaxi nezávisle (já čtu / jsem četl / budu číst / bych četl …; ty čteš / jsi četl / budeš číst / bys četl …); viz ↗subjekt-predikátová shoda. Definice p. tedy závisí na tom, kterou z jeho vlastností (syntaktický vztah k podmětu, n. vyjadřovaní syntakticky nezávislých kategorií) ten který autor pokládá za základní, tedy jak analyzuje ↗predikaci. V zásadě jsou v č. závislostní syntaxi, která termín p. používá, dvě pojetí:

(A) P. je člen predikační dvojice chápané v návaznosti na klasickou aristotelovskou logiku soudů, tedy jako člen věty, jímž se tomu, co je označeno podmětem, n. co je rekonstruovatelné jako to, co by bylo podmětem označeno, kdyby to bylo vyjádřeno, přisuzuje nějaký děj, stav n. vlastnost a jejich změny (např. ✍NS, 1969).

(B) P. je člen vyjadřující predikaci chápanou jako akt aktuálního, časově a modálně charakterizovaného vztažení děje či stavu vyjádřeného slovesem n. konstrukcí slovesně-jmennou k jeho nositeli, aniž by nositel predikace musel být ve větě vyjádřen tak, že se p. s ním shoduje, tj. v pozici podmětu. Toto pojetí je u M. Grepla už v ✍Sbg (1972), kde se snaží terminologicky rozlišovat mezi přísudkem jakožto nositelem predikace ve větě podmětové (Petr spí) a predikátem coby nositelem predikace ve větě bezpodmětové (Petrovi se spí dobře); v ✍Sgk (1986) už od toho upouští a i v pracích z okruhu ↗DVS, ↗FGP i jiných se mluví o p. v obou syntaktických typech vět, z hlediska daných teorií podmětových i bezpodmětových.

V těchto gramatikách se tradičně rozlišuje:

(i) Přísudek slovesný, tj. p. tvořený (i) slovesem s morfologií ukazující rysy {osoba, číslo, čas a modus}, tj. ve tvaru určitém (↗verbum finitum): (Já) nekouřím, (Ty) nekuř; (Ono) prší; (ii) pomocným slovesem „jsem“ + verbálním ‑l‑ovým participiem: (já) jsem nekouřil, (já) bych (byl) nekouřil; (ono) pršelo; (iii) pomocným slovesem budu … + infinitivem nedokonavého slovesa: (já) nebudu kouřit; (ono) nebude pršet; viz ↗auxiliár, ↗verbální ‑l‑ové participium;

(ii) Přísudek jmenný se sponou // Přísudek sponově-jmenný, tj. p. tvořený syntaktickou konstrukcí, která typicky obsahuje sponu být (viz ↗spona) a podstatné jméno: Tatínek je nekuřák (viz ↗přísudek sponově-substantivní); n. sponu být a přídavné jméno (Tatínek je unavený); viz ↗přísudek sponově-adjektivní. Viz také ↗spona, kde jsou uvedeny taky polosponová slovesa a objektová spona a jiné posponové výrazy než subst. a adj.

(i) i (ii) může být přísudek složený, jestliže věta obsahuje (aspoň jedno) neplnovýznamové sloveso vyjadřující různé modifikace události vyjadřované přísudkem typu (i) n. (ii) a jeho doplněními; typicky je takové neplnovýznamové sloveso ↗sloveso modální (moci, muset ….) (Musí pršet; Musí být smutný) n. ↗sloveso fázové (začít, přestat) (Začíná pršet; Začíná být smutný). ✍NS (1969) ovšem spojení [modální sloveso – sloveso plnovýznamové] interpretuje jako sloveso a předmět; k novějším analýzám viz ↗modální sloveso a ↗fázové sloveso. Pokud se přijme analýza složeného přísudku, je jejím syntaktickým důsledkem to, že p. je „velký“ a jeho část analyzovaná jako slovesný n. sponově-jmenný p. získává infinitivní morfologii a finitnost vyjadřuje modální n. fázové sloveso: Petr přemýšlí × Petr [musí přemýšlet] / Petr [začne přemýšlet], Petr [musí být nezávislý] / [začne být nezávislý]. Je-li ve větě současně modální i fázové sloveso, finitnost vyjadřuje sloveso ve struktuře nejvíc vlevo (typicky modální sloveso) a další slovesa jsou v infinitivu: Petr [musel začít přemýšlet] / Petr [musel začít být nezávislý].

Struktury typu Pes – nejlepší přítel člověka se analyzují jako výpustka spony; důkazem toho je, že nevyjádřenou shodu interpretujeme jako být s rysy prézentu a indikativu. K analýzám výrazů jako zmije ve strukturách typu Podívej, zmije viz ↗větný ekvivalent, ve strukturách typu Ty zmije, cos mi to provedla! viz ↗vokativ.

V mnohých syntaktických analýzách se za věty pokládají i struktury, v nichž je sloveso ve tvaru neurčitém, protože tak se přirozeně vysvětlí řada vlastností takové struktury, které sdílí s typickou finitní větou; v generativní gramatice je to standardní. Dobře známým případem infinitních vět jsou některé infinitivní konstrukce. Např. ve struktuře (1) Petr včera slíbil Pavlovi vrátit se už zítra lze finitní a infinitní sloveso modifikovat různými časovými adverbii, což je možné jen tehdy, patří-li každé do jiné věty: [Petr včera slíbil Pavlovi [vrátit se už zítra]]. Silná podpora větovosti infinitivní konstrukce přichází taky od interpretace reflexiva v infinitivní konstrukci, např. v (2) Petr radil Pavlovi mýt se studenou vodou. Platí-li (neformálně řečeno), že antecedentem reflexiva je subjekt struktury, do níž reflexivum patří, pak musí být v infinitivní konstrukci obsažené v (2) subjekt, který je koreferentní s nepřímým dativním objektem maticového slovesa, tedy Petr radil Pavlovi [subjekt_i mýt se_i studenou vodou] (kdyby v ní subjekt nebyl, musel by být antecedentem reflexiva slyšitelný subjekt Petr, ale není.); viz ↗kontrola. To ale znamená, že v Petr radil Pavlovi [mýt se studenou vodou] je struktura [subjekt mýt se studenou vodou] větou s podmětem (srov. i stejnou distribuci s větou finitní (Petr radil Pavlovi, aby se umyl studenou vodou), a to znamená, že mýt n. mýt se (podle té které teorie) musí být přísudek (slovesný) a analogicky: být usměvavý ve větě [subjekt být usměvavý] zapuštěné jako součást struktury Petr se snažil [subjekt být usměvavý] musí být přísudek sponově-jmenný; viz ↗polovětná konstrukce; č. syntaxe takovou analýzu p. nenabízejí.

S analýzou věty jako struktury obsahující podmět a predikát souvisí taky analýzy struktur typu Petr přišel unavený; pokud jsou analyzovány jako povrchová realizace syntaktické struktury (pro účely výkladu zjednodušeně) Petr přišel [_{subjekt— spona—} unavený] (kde Petr a _subjekt— jsou koreferentní a přišel a _{spona— jsou časově} současné). Podle této analýzy je unavený slyšitelná část sponově-adjektivního přísudku: [_spona— unavený] (viz ↗kopredikát) a ten je slyšitelná část věty [_{subjekt— spona—} unavený], viz ↗větička.

V rámci popisu p. jako větného členu se dá rozlišovat p. holý (Petr rozbil vázu) a p. rozvitý, tj. struktura obsahující p. holý + všechny členy na něm závisející (Petr rozbil včera vázu) a všechny členy na těchto členech závisející (Petr rozbil včera broušenou vázu od babičky z Poličky); holý p. a holý podmět tvoří ve školních skladbách holou větu.

2. V mnoha novějších syntaxích (u nás v ↗DVS i ↗FGP) se v pojetí blízkém fregovské koncepci predikace jako „saturování“ argumentů predikátu užívá termín predikát (který není synonymní s termínem přísudek) pro syntaktický objekt, který na sebe váže jedno n. více „prázdných míst“, do nichž lze dosadit ↗argumenty. Např. DVS pojem predikát rezervuje jen pro jeho významovou složku a pro označení jednotek nadaných schopností fungovat (v jisté své formě) jako větotvorný, aktualizační element užívá termínu predikátor. Z hlediska formy se rozlišují: (a) sémantické predikáty syntetické (predikáty slovesné), které mají schopnost vyjádřit děj/stav i finitnost jediným slovem (spát); (b) sémantické predikáty analytické (predikáty slovesně jmenné // predikáty verbo-nominální), vyjadřující děj/stav nominálním výrazem a finitnost jiným výrazem. Typickým reprezentantem jsou predikáty sponově-jmenné (být šťastný/šťasten; být učitel/učitelem). Analýza struktur typu provádět měření, dát se do pohybu jako sémanticky analytických predikátů viz ↗analytický predikát s kategoriálním slovesem.

3. V řadě lingvistických popisů se pod vlivem logické sémantiky termínu predikát (který není synonymní s termínem přísudek) užívá jako označení pro sémantické entity (vlastnosti) konstituující pojmy (jakožto komplexy vlastností). Např. věta Kočka je savec obsahuje tedy (na jisté rovině abstrakce) dva predikáty, a to „být kočka“ a „být savec“.

V č. závislostních syntaxích se syntax přísudku analyzuje různě. Obecně řečeno, závislostní syntaxe mají při strukturní analýze p. potíže, protože data jasně ukazují, že p. se shoduje s podmětem, tj. predikační kategorie jsou z hlediska přísudku syntakticky závisle proměnné kategorie osoba, číslo a jmenný rod, což jsou rysy, jejichž nositelem je podmětový výraz a které jsou viditelné (právě jako projev shody) na přísudkovém slovese (osoba a číslo), a je-li součástí p. participium, tak na něm (číslo a rod). Podle definice syntaktické závislosti (člen závislý vyžaduje přítomnost členu řídícího) je ovšem p. členem řídícím a podmět členem závislým (tyto modely uznávají totiž věty bez podmětu, nikoli věty bez přísudku). Analýza reflektující shodu podmětu s přísudkem je tedy nutně v rozporu se syntaktickou závislostí podmětu na přísudku; např. ✍ČŘJ (1996:227) říká, že přísudek je na podmětu strukturně závislý. Analýza reflektující syntaktickou závislost podmětu na p. je naopak v rozporu se shodou přísudku s rysy podmětu; ↗FGP v ✍MSoČ 2 (2014:19) říká, že formální kategorie shody […] se v tomto případě přenášejí od členu závislého k řídícímu. Šmilauer (✍NS, 1969) se pokouší řešit rozpor tak, že vztah mezi podmětem a přísudkem, tj. predikaci, analyzuje jako vztah dvou rovnocenných členů (což je pro závislostní syntax problém) a pak tvrdí, že shoda není výrazem závislosti podmětu na přísudku n. přísudku na podmětu, nýbrž sounáležitosti obou členů (čímž nevysvětluje, že přísudek ukazuje rysy podmětu). Žádná č. teorie nevysvětluje ale předpoklad pro subjekt–predikátovou shodu, tj. to, že podmět získává nominativ; tento nominativ má tedy subjekt „zadarmo“.

↗DVS i ↗FGP pokládá (jako každá valenční teorie) přísudek/predikát ve smyslu (1) za „centrum“ věty mající podobu verba finita; v klasickém ↗závislostním stromě je proto verbum finitum jeho kořenem (viz ↗dominace). P. má pak funkci větotvornou: vyjadřuje událost, a to tak, že pojmenovává děj n. stav a jejich změny, a zajišťuje, aby mohly být vyjádřeny participanty/aktanty dané události, tj. na základě ↗valence vytváří relační strukturu věty (větný vzorec, pádový rámec); je tedy predikátem ve smyslu (2). A má taky funkci aktualizační/predikativní, tj. na základě vybavení časovými a modálními rysy (tj. rysy finitnosti) umožňuje to, co je větou konstruovanou přísudkem na základě jeho vlastností coby predikátu ve smyslu (2) vyjádřeno, vztáhnout ke skutečnosti, je tedy přísudkem/predikátem ve smyslu (B). Vztah podmětu a přísudku je tedy vztah odpovídající tomu vztahu, kterým je saturován jeden valenční požadavek predikátu, tedy vztahem „člen dominující (přísudek) – člen dominovaný“ (podmět). Tento závislostní vztah subjekt-predikátovou shodu nepředpovídá, dává nicméně možnost vysvětlit, že podmět (jako člen na podmětu závislý) získává nominativ od přísudku coby členu řídícího (DVS tuto možnost nevyužívá). ↗MVT se pokouší tuto možnost využít a předpokládá dvojí formální dependenci, projevující se vzájemnou výměnou rysů: přísudek má syntakticky nezávislé rysy čas a způsob a ukazuje je na podmětu tím, že mu přidělí nominativ (vztah shody, který tradiční gramatologie nezná). V syntaxi se pak v podmětu spojí syntakticky nezávislé rysy osoba, číslo a rod (hodnoty těchto rysů jsou nastavitelné na základě rysů výrazů, které jsou v pozici podmětu) s od finitních rysů přísudku získaným rysem nominativu a tento soubor rysů pak ukazuje na přísudku (vztah shody, který zná tradiční gramatologie). Srov.: _subjekt Já_NOM kouří‑m_FINIT cigarety – _subjekt Eva_NOM kouří‑Ø_FINIT cigarety × *_subjekt Eva kouři‑t_INFINIT cigaretu / _{subjekt —} kouřit cigarety (je nezdravé). Závislostní syntax ovšem tento dvojí vztah reprezentuje jen velmi obtížně.

Viz také ↗predikace, ↗kopredikát.